Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká narcis.

Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil. Prý když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz. „Proč pláčeš?“ ptaly se Oreády. „ Kvůli Narcisovi,“ odpověděla tůň. „Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise“, pokračovaly Oreády. „Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka.“ „Copak Narcis byl krásný?“ podivila se tůň. „Kdo by to mohl vědět lépe než ty?“ užasly Oreády. „Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod.“ Tůň chvíli mlčela a pak řekla: „Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla. Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása.“

„Krásný příběh“, pravil Alchymista.