Jednou jsem ji i slyšel upřímně od srdce říct: „To jsem krásná…“ Naštěstí vím, že tento dětský typ narcismu je fajn věc, co hodí i v dospělosti – jako ochrana, pokud je vlastní hodnota stlačena příliš nízko. Takže dceři její tvrzení a chování schvaluji, ba je i nahlas potvrdím. Pochyby na mne přijdou, když se dcerunka začíná ověšovat různými cingrlátky, přívěsky, náramky, provázky, jak se říká, módními doplňky. Prý aby byla ještě krásnější. Nedávno jsem se neudržel a přesvědčoval ji, že se mi líbí i bez nich. Rezolutně mne odmítla a šla hledat další zkrášlující předmět… Přišla s kalhotkami naraženými na hlavu místo čepice. Zkazil jsem to? Asi trochu ano. Měl jsem strach, aby moje dítě nezáviselo na všech těch atributech krásy, které dospělým přikrývají jejich vlastní půvab. Hodnotil jsem ji zvenku, z jiné pozice a výšky. Málo jsem jí věřil, že se o sebe postará i ohodnotí sama.

Takže, Rozárko: pokračuj ve své bohulibé práci na tom, aby ses sobě líbila, prosím. Víš, co potřebuješ.