Někdy to není úplně úspěšné, když se třeba jeden chystá omluvit, ale ten druhý nechce omluvu přijmout, ale víceméně to funguje. Občas jsem o této metodě zapochybovala, jestli jim tím doživotně neznechutím omlouvání. Člověk s tou výchovou prostě často tápe a neví, zda jedná správně.

Nedávno jsem na Youtube narazila na video, které mě úplně dojalo. Dva bráškové se vněm museli po šarvátce na 30 vteřin obejmout. Chlapci se tedy poslušně objali a rodiče počítali do třiceti. Při osmé vteřině starší mladšího nesměle podrbal, při čtrnácté už ho začal hladit, a vše bylo dovršeno pusinkou na čelo. Jedno oko nezůstalo suché :) Viz zde. Tak jsem to vyzkoušela i na našich miláčcích. A abych je motivovala, ty obejmuté obejmu ještě já. Ujalo se to rychle. Obvykle už na dotaz: „Víš, co máš udělat?“, který položím, když někdo někoho rozpláče, už se sami vrhají jeden druhému do náruče. Někdy se do objímacího chumlu přidá i ten šarvátky nezúčastněný. Vše odpuštěno. A nemusí ani nic říkat.

A teď, když o tom píšu, rozkrylo se mi zase široké množství videí na téma „Hug therapy“ a mně dochází, že jsem opět objevila Ameriku. Další průzkum nechám na vás. Objímejte se a mějte se. :)